25. února 2017 v 15.00 hod ukončil svou životní pouť kamarád z největších – Vašek Drexler z Kalku

Honza Dobiáš, napsal pár řádů za nás všechny:

Smutno na Kalku

Krušné hory mají svůj název od slovesa krušiti neboli dobývati něco tak cenného jako uhlí nebo stříbro, ale když ze souběhu věcí vyplynulo, že pojedeme 4.března na Kalek se rozloučit s Vaškem Drexlerem, bylo jasné, že tentokrát to budou krušné hory s malým K a významem, jaký jim neprávem  dává mnoho lidí.

Kalek, kam jsme se naučili jezdit na Potlachy u Stráníků, na bezvadné Mikulášské, na krušnohorské kolo Porty, na koncert v opraveném kostele nad Drexlerovic kozí farmou – se staly podobným místem, jakým jsou pro mne Roháče, kam jsem jezdil asi dvě desetiletí s dětmi svých kolegů, Pardubice, kde jsem začal chodit  do školy, Říp, pod nímž jsem se narodil – protože vždycky, když se  k těm místům přiblížím, tak se mi zrychlí tep.

Na Kalku to bylo nejen tím místem, které si vybrali hned po válce filmaři jako hlavní dějiště jejich filmu Uloupená hranice, ale především lidmi, které jsem tam potkával a potkávám.   V první řadě to byli Drexlerovi – Vašek a Terezka – kteří vybudovali na konci obce ze svého stavení kozí farmu, před jejichž domem se začaly pořádat Potlachy u Stráníků, kteří pod svou střechou vítali muzikanty i další příchozí.  Přivítali, nakrmili a chovali se ke každému tak,  že  všem bylo krásně. Žádný div, že jsme zanedlouho měli Vaška s Terezkou za kamarády, a  rozhodně nejsme sami.

Když někdo odchází z tohoto světa – a zvlášť, byl-li to náš kamarád – je moc těžké k tomu něco říkat nebo psát. Naštěstí je tu – možná právě pro tyto chvíle – lidská paměť, která uchovává ztráceného člověka v těch krásných chvílích, kdy nikoho nic smutného nenapadalo. Tak jsme docela nedávno přijeli na Kalek, abychom s Vaškem a Terezkou oslavili jejich zlatou svatbu. Úžasný zážitek, každému bych jej přál i když vím, že zlatých svateb tak moc nebývá. Ale aspoň jsme to mohli Drexlerům trochu zazávidět. Ale opravdu jen trochu, protože jsme všichni, co tam tenkrát byli, věděli,  že si to zaslouží. A taky vím, že mi ty chvíle na zlaté svatbě nikdo z hlavy nevygumuje. Když zemřel Arnošt Lustig a přátelé se s ním byli v synagoze rozloučit, přicházeli jeden po druhém a vzpomínali na nádherné chvíle, které s Arnoštem prožili. Co chvíli se celá synagoga rozesmála. Byla to moc příjemná chvíle, která měla jen jedinou vadu ,protože jediný člověk, který tam každému chyběl byl Arnošt Lustig.

A vím, že totéž mě teď čeká na Kalku: zase se mi zrychlí tep, bude tam zase dobře, ale bude tam chybět ten jediný člověk, kterého bychom tam rádi měli: Vašek.

Honza Dobiáš

Praha 26.února 2017

 

Napsat komentář