Článek od Jeníka Dobiáše o Návštěvě u Stráníků 24. března 2017

Brožovi na Návštěvě

 

Luboš Stráník pokračuje v bohulibé dramaturgii litvínovských Návštěv u Stráníků v klubu Docela velkého divadla, kam si začal v tomto roce zvát muzikantské páry. V lednu – indiánském Měsíci sněhu – to byli Hrdličkovi. V únoru – Měsíci hladu – přijel Víťa Troníček bez své onemocnělé ženy a zpěvačky pardubického Marienu Zdeny, na březen – Měsíc vran –   pozval Brožovy. To je Jindřiška, pro kterou je

„Holka od koní“  asi stejným poznávacím znamením jako „ Karlínské nábřeží“ pro  pacifickou Helenu Maršálkovou a když náhodou někde Holku nezazpívá, rozesmutní jinak nadšené posluchačstvo.A její muž Honza, který kouzlí na kytaru,skládá – nejen pro Jindřišku – krásné písničky a píše hezké fejetony.

Březnový klub vypadal, že se nějak zmenšil, ale to bylo jen proto, že přišlo tolik lidí, že židle nestačily a domácí paní Iva Boušová usazovala příchozí přesně podle papíru, na kterém byly napsané rezervace. Pult u šatny se plnil přinášenými laskominami a nakonec vypadal jako „ ruský stůl“ nejvíc stoleček zvukaře Jardy  Popelky, kde se zvukařské nádobíčko ztrácelo mezi dobrotami.

Návštěvu u Stráníků zahájili logicky Verunka s Lubošem a domácí prostředí jen zvýšila skutečnost, že ani nemuseli říkat názvy písniček, protože diváci je znali. Náladu pumpovaly dialogy mezi písničkami,  Luboš třeba „káral“ Verunku za domluvy se zvukařem, přidal informace kde všude hráli , kdo bude hrát 28. dubna v DVD, protože to skončí zvaní muzikantských párů , připomněl i květnový koncert Stráníků a Nezmarů ve slavném mosteckém kostele a inspiroval přítomné páry v auditoriu zkušeností, jaké jsou na velké posteli pro dva výhody jedné velké  deky.

Po přestávce přišli na řadu hosté. Tedy vlastně domácí hosté, protože Honza Brož je

z Litvínova  a hrdě se k tomu hlásí kamkoliv přijede.Objektivně přiznal, že v hokejově vyspělejších oblastech to někdy vyvolává nepřízeň, dokonce prý někde dostal měkkým ovocem… Jindřiška je Jihočeška a využila mezer ve zpívání k tomu,aby zveřejnila své 27leté zkušenosti s člověkem, který teprve nedávno přišel na to, že králíci se musí krmit každý den. Ale je pravdou, že Honzu taky chválila a použila např. jeho záliby v klasické literatuře k uvedení zpívaného čísla. Třeba jak našla na Honzově nočním stolku Evžena Oněgina a zanedlouho byla na světě krásná písnička o Taťáně.

Po celou dobu Brožovic vystoupení ležel za nimi na podiu krásný bílý švýcarský vlčák Neo a jen občas špicoval uši a oči obracel,aby mu nic neuniklo. Výjimku tvořila jen nádherná píseň o Vincentovi, známá v podání Pavla Bobka s textem Vladimíra Poštulky. Honza Brož se rozhodl pro vlastní text, v sále bylo špendlíkové ticho, aby žádné slovo nepropadlo, i bílý Neo si položil hlavu na podium a ani

se nehnul.

Kromě zpěvu a kytarového  doprovodu využil Honza přítomnost své maminky, aby ji i všem ostatním sdělil, že už ví, co je to prokrastinace a že pokud si maminka myslí, že je  líný jako veš, je to omyl. Je pouze nemocný !

 

No nic. Byl to zase nádherný večer, taky po skončení koncertu skoro nikdo neodcházel a ať fandíte v hokeji komukoliv, můžete být pyšní, že litvínovské divadlo je dalším místem, kde se scházejí kulturní lidé, kteří vědí, co dobrá muzika je schopná s člověkem udělat.

 

Foto: Luboš Stráník

Napsat komentář